Člen skupiny ENETIQA

Historie


Teplo dodávají průmyslové podniky a lokální výtopny (60. léta)

Kapacity přestávají stačit a mluví se o centrálním zdroji. Jednou z variant bylo i obnovení elektrárny v Andělské Hoře. Uhelná teplárna v centru města také nedopadla a zpracovaný projekt nakonec posloužil pro teplárnu ve Dvoře Králové.

Historie teplárenství a centralizovaného zásobování teplem (CZT) v Liberci se odvíjela od rozvoje průmyslu a řešení bytové otázky výstavbou sídlišť. Původně se byla výroba tepla soustředěna na již existující zdroje tepla v průmyslových závodech. Textilana tak zásobovala teplem sídliště Králův Háj a Bída, Bytex novou výstavbu ve Vratislavicích a mlékárna obytný soubor v Zahradní ulici. Pro další vznikající sídliště byly postaveny lokální výtopny v Ruprechticích, Pavlovicích, pod nádražím a ve Františkově. Současně začala být zvažována možnost výstavby centrálního zdroje. První záměry počítaly s využitím odstavené elektrárny v Andělské Hoře, ale s ohledem na vzdálenost, užité topné médium i z důvodu technologických odběrů pro textilní průmysl bylo nakonec rozhodnuto umístit zdroj ve středu města. První varianta počítající se spalováním uhlí byla pro přepravní problémy odložena a již zpracovaný projekt využit při stavbě teplárny ve Dvoře Králové.


Nutnost dodávek tepla pro rozvoj města (60. – 70. léta)

Dostatek sovětské ropy za přijatelné ceny rozhodl o velkorysém projektu teplárny na mazut. Termín dokončení se posunul o rok, ale v roce 1976 se rozehřál první kotel.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se stalo trendem spalování ušlechtilých paliv a to i v rámci řešení energetiky státu. Výhody byly zřejmé – dostatek ropy ze SSSR i přijatelná cena a kvalita těžkého topného oleje (mazutu). Z toho vycházelo i zadání pro velkorysou výstavbu centrálního zdroje zásobování teplem v Liberci, který měl být vybudován ve třech etapách. Zdroj mělo původně tvořit celkem pět kotlů s úhrnným výkonem 495 tun páry za hodinu. K realizaci se přikročilo až v roce 1972, kdy na existenci zdroje CZT závisela nejenom možnost udržení standardu životního prostředí, ale rozvoj města vůbec. Zejména další bytová výstavba, projektovaná samozřejmě jako všude jinde především na nových sídlištích, byla závislá na existenci centrálního zásobování teplem. Pro dostupnost železnicí a blízkost vodního zdroje (Nisa) bylo zvoleno místo bývalého fotbalového hřiště Tatranu při dnešní ulici Milady Horákové. Nevhodnost údolní polohy z hlediska emisí měl překonat jednak 132,5 m vysoký komín, jednak zvolené topné médium (mazut). Liberecká teplárna byla zahrnuta mezi stavby rozhodujícího významu v pětiletém plánu. Přesto se původní termín dokončení (1975) nepodařilo dodržet a také změněný harmonogram, počítající s dokončením v říjnu 1976, byl realizován jen v provizorní variantě, když teplárna do zkušebního provozu spustila první kotel (K 1, 61 MWt, 1,32 MPa, 75 t páry/hod.).


Konečně teplo! (1977)

Postupně byla napojena sídliště, velké podniky i veřejné budovy. Zároveň z Liberce zmizelo přes dvacet komínů podnikových výtopen, které už nebyly potřeba.

První etapa výstavby byla oficiálně dokončena v dubnu roku 1977, když začal pracovat druhý kotel (K 2, 111 MWt, 9,4 MPa, 115 t/hod.), k němuž byla připojena parní turbína s generátorem elektrického proudu o výkonu 12 MWe. Teprve v průběhu osmdesátých let se podařilo odstranit všechny evidované závady a optimalizovat provoz. Na teplárnu byla postupně napojena všechna liberecká sídliště (dnes je centrálně vytápěna více než polovina bytů), většina škol a dalších významných objektů i mnoho průmyslových závodů. Centrální zdroj přispěl k čistotě ovzduší města tím, že bylo odstaveno velké množství místních kotelen včetně více než dvou desítek velkých podnikových výtopen.


Pára nestačí, následuje dostavba dalších kotlů (80. léta)

V roce 1984 teplo poprvé nestačí a regulují se dodávky tepla. Budují se tak špičkové zdroje na koncích tepelných soustav a do provozu míří třetí velký kotel.

Napojování dalších odběratelů vyčerpalo výkonové rezervy a soustava vyžadovala pokračování výstavby druhé etapy podle původních záměrů. Ovšem v době světové ropné krize a zvyšování cen primárních zdrojů surovin odkládaly centrální orgány rozhodnutí o zahájení další výstavby až do roku 1984, kdy vznikla v celé soustavě kritická situace a muselo se přikročit k regulaci dodávek. Následná hloubková prověrka hospodaření teplem v liberecké aglomeraci přinesla řadu opatření a také rozhodnutí o dostavbě centrálního zdroje. Na koncových místech soustavy byly rozmístěny špičkové mobilní zdroje, do provozu byly navráceny některé dříve odstavené kotelny (např. výtopna Ruprechtice). K lepšímu hospodaření s teplem pro obyvatelstvo přispělo zavedení řídícího systému Sauter pro okresní bytový podnik v Liberci. Rozhodující ovšem byla stavba třetího kotle (K 3, 115 t páry za hodinu), který byl spuštěn v roce 1988, ale neměl oproti původním plánům generátor elektrického proudu. Mimo tato centrální opatření proběhla z iniciativy hospodářského vedení teplárny i jednání na úrovni města. Tak došlo v roce 1983 k dohodě s Železničními opravnami a Strojírnami Liberec, které změnily původní záměr a zdroj tepla postavily v areálu teplárny jako pomocnou kotelnu o výkonu 3 x 16 t/h, rozšířenou po třech letech o další kotelní jednotku (16 t/h).


Centrální zdroj pro Liberec a Jablonec? (90. léta)

Tři projekty na společné zásobování obou města krachly. Finanční náklady na přestavbu parovodních rozvodů by byly obrovské. Přivedení zemního plynu a přestavba hořáků umožnila přechod na dvoupalivový systém, který zaručuje větší bezpečnost a nezávislost na dodávkách. Zároveň se výrazně snižují emise.

Další rozvoj centralizovaného zásobováním teplem byl ovlivněn vnějšími ekonomickými vlivy a to hlavně vzrůstajícími cenami ropy. Postupně se připravovala řešení, která měla jednak pro město Liberec, ale i pro sousední Jablonec n. N., jehož systém vytápění je řešen obdobně jako v Liberci, prověřit možnost výstavby centrálního zdroje na bázi uhlí. Byly zpracovány tři projekty na společné zásobování obou měst. Jednalo se o možnosti: výstavba spalovny hrádeckého lignitu v Heřmanicích, využití tehdejšího zdroje polské elektrárny Turów a vybudování centrálního uhelného zdroje v lokalitě Rádlo – Milíře. Všechna řešení ztroskotala na vysokých finančních nárocích, nutnosti přestavby stávajících parovodních rozvodů na horkovodní a z důvodu omezené dopravní dostupnosti, zejména železnice, pro obě města.

Liberecký centrální zdroj prošel v rámci zpřísněných ekologických požadavků řadou podstatných změn. Výstavba středotlakého plynovodu spolu s přestavbou hořáků základních kotlů na dvoupalivové (mazut a zemní plyn) umožnila kombinované spalování a tím i snížení emisí oxidu siřičitého. Kapacita zásobníků těžkého topného oleje výstavbou páté zásobní nádrže o objemu 12 000 m3 byla zvýšena na 28 000 m3, současně byla vybudována přečerpávací stanice mazutu z železničních cisteren do autocisteren a tím byla zajištěna možnost zásobování i z jiných zdrojů, které nejsou přímo napojeny na železniční síť.


Spolupráce s právě postavenou spalovnou (1999)

V rámci řešení ekologického programu v oblasti využití komunálních odpadů založilo město Liberec akciovou společnost, která v roce 1996 zahájila v areálu teplárny výstavbu spalovny. Obě zařízení jsou dodnes technologicky propojena a energie ze spalování odpadů využívána pro centrální zásobování teplem v kombinaci s výrobou elektrické energie.


Od Severočeských elektráren k MVV Energie CZ (2007)

Výstavbu libereckého teplárenského komplexu v 70. letech minulého století zabezpečoval stát přes investorskou organizaci Energoinvest Praha. Provozovatelem byly Severočeské elektrárny, k. p., Komořany u Mostu, které byly později začleněny do koncernového podniku České energetické závody Praha. Privatizací vznikla v roce 1992 akciová společnost Severočeské teplárny se sídlem v Mostě, jejíž součástí byla i Teplárna Liberec. Později přešla Teplárna Liberec do vlastnictví United Energy, od které společnost v lednu 2007 odkoupila ENERGIE Holding, a. s., jež je součástí skupiny MVV Energie CZ (od roku 2023 skupiny ENETIQA).


Rozvoj kogenerační výroby elektřiny a tepla (2012)

Kombinovaná výroba elektřiny a tepla (kogenerace) patří pro svůj šetrnější přístup k životnímu prostředí k jednomu z nejvýznamnějších nástrojů politiky trvale udržitelného rozvoje. Skupina ENETIQA (dříve MVV Energie CZ) dnes vyrábí elektrickou energii kogeneračně již v 11 městech České republiky. Kogenerací může být ušetřeno více než 30 % primárního paliva a jsou tak již při výrobě významně sníženy emise znečišťujících látek, především CO2.

V Liberci byla postavena první kogenerační jednotka na sídlišti Františkov. Do zkušebního provozu ji teplárna spustila na podzim roku 2012, elektřinu začala dodávat do distribuční sítě v polovině roku 2013.

Odstávka

Vážení odběratelé,

 

v současné době dodáváme teplo a teplou vodu do všech odběrných míst dle smluvních podmínek.

 

Teplárna Liberec, a.s.